Brian, kůň černý jako nejtmavší noc, má největší láska. Hrabe kopytem do vyschlé půdy před ohradou, nudí se. Dvě hodiny v okolním kopcovitém terénu a on má pořád přebytek energie.
"Jak to jenom děláš, ty muj kluku?" hladím jej po čenichu a poplácávám po krku.
Po chvíli nás dožene Jitka s Michaelem na jejich královských zvířatech. Společně naše krasevce odstrojíme, vyčistíme a vypustíme do ohrady. Brian se okamžitě rozběhne do dálky, zatímco Michaelova Sára zaparkuje kousek od nás a začne škubat trávu.
"Hele dělá vůbec někdy něco jinýho, než že žere?"
Michael vytáhne z kapsy mrkev původně určenou pro Sáru a zahryzne se do ní.
"E, oč?" zeptá se s plnou pusou.
"Jakej pán, takovej kůň, co bys nechtěla Jituš?"
"To zase uplně neplatí, podívej se na sebe a Briana."
"Hmmm, taky fakt."
"Ale ty a Wahid jste taky dobrá dvojka, nemyslíš?"
Jmenovaná kobylka se při zaslechnutí svého jména dostaví k paničce a šťouchne do ní čenichem.
"Nic nemam, nic nedam." odbude ji Jíťa. "Chtěla si tim snad říct, že jsem dotěrná?"
"To bych si nedovolila."
Je vedro k padnutí.
"Zajdem se někam vykoupat, až tady skončíme?"
"Jo to by šlo."
"Hmmm. Aky ych fel."
"Nemluv s plnou pusou, ty dobytku, jsou tu dámy."
Obě se rozchechtáme.
"To jsme teda pěkný dámy, v holinkách a po kotníky ve hnoji." ukáže Jitka na moje stanoviště.
"Sem si nevšimla no." odstoupím o krok a oklepu si z boty, co na ní nepatří.
"Tak jdem dělat, že něco děláme?"
"Jasný."
Michael přenechá poslední mrkev Sáře, oslintanou ruku nabídne Jítě, která se jí chytne a rozběhnou se dolů ke stájím.
"Stačilo říct, že máte zájem o trochu soukromí." kroutím hlavou nad jejich zběsilým úprkem.
"Vidíš to, Sáro, to je blázen." podrbu zavalitého grošáka mezi ušima. "Hej a ty seš druhej blázen!" zakřičím na Matyáše, který skoro nestihne před ohradou zastavit.
"Hoří!" zařve na mě.
"Do prdele! Kde?"
"Nasedej!" podá mi ruku, vyhodí si mě za sebe do sedla a vyrazí tryskem k zadní stáji. Zákon schválnosti tomu chtěl, že hoří momentálně nejhůř přístupný místo. Kvůli opravě jakéhosi potrubí je jediný přístup úzkou uličkou mezi zdí a skoro 2 metry hlubokým výkopem, kolem kterého stojí kovové hrazení.
"Zadní vchod je nepoužitelnej, tam už je to v jednom plameni, koně co byli vevnitř vyváděj bokem. Ale většina jich byla v ohradě nebo na vyjížďce."
"OK." seskočím z koně.
"Necham Marca v bezpečí a jdu vám pomoct." zakřičí na mě ještě Matyáš, když probíhám kolem lidského řetězu s kbelíky, hasícími přístroji a kolem lidí odvádějících koně..
"Co mam dělat, co mam dělat? Hej, co mam dělat?" zastaví mě nějaký klučina (jen těžko plnoletý).
"Běž tamhle a zkus nepřekážet!" houknu na něj a doběhnu k šéfovi. Kluk sklopí hlavu a zmizí nám z cesty.
"Hasiči tu budou do 5ti minut, ještě jsou tam dva koně v předních boxech."
Vběhnu do stáje, zadní část je utopená v dýmu, plameny nevidím, ale cítím žár, který vydávají. Otevřu vrata boxu, kobylka uvnitř je značně nervózní. Frká, podupává, uskakuje přede mnou.
"Jen klid, holka, jen klid."
Konečně ji držím za ohlávku.
"Tak pojď."
Už i druhý kůň je v péči někoho od nás. Ke mně se přidává Lukáš, chytí kobylku z druhé strany a společnými silami ji vyvádíme ven.
"Nezůstal tam někdo?" zaslechneme hlas majitele.
"Já už nikoho neviděla."
"Já taky ne. Ne!" zakřičí Lukáš. Pokračujeme úzkou uličkou, kobyla jančí. Tečou mi po tvářích slzy.
"Viď, že se nikomu nic nestalo?"
"Šéf si zapisoval všechny, co šli dovnitř a kdo vyšel ven. Nikdo by tam bejt neměl, neboj."
Dovedeme naši svěřenkyni až k malé ohradě na dvoře, kde ji vypustíme. Mají tam sice lehce stísněný prostor, ale pro tuto chvíli jsou v bezpečí. Z dálky už zní hasičská siréna.
Lukáš mě obejme, oba brečíme a utěšujeme se navzájem.
"Bude to dobrý, všecko bude dobrý..."
"Musim najít Jitku a Michaela."
"Ty by měli bejt s majitelama v horní stáji."
Je sobota, takže se to tu lidma jen hemží, všichni využívají volné odpoledne k projížďkám po okolí. Na jednu stranu je to výhoda, na druhou nemáme ponětí, jestli někdo z těch lidí nebyl tam dole. A nevíme, jestli někdo z nich nemůže za to, co se stalo.
"Jdu za nima." otřu si poslední slzy.
"Já zůstanu tady, dohlídnu na koně."
S přáteli si padneme do náruče.
"Jste celý?"
"Jo, klid. Ale za chvíli nás ty lidi rozsápou, jen co se to dozví a začnou se sem sjíždět, to se vsaď."
"Hele, to už zvládnem."
Doběhne k nám šéf. "Hasiče už tu máme, tak už musíme jenom čekat. Viděli jste někde Matyho?"
"Ne." odpoví jednohlasně duo J+M.
"Jo, přivezl mě na Marcovi a potom ho jel nechat někde v bezpečí."
"Tak by mě zajmalo, kde sou!"
"Až ho uvidíme, pošlem ho za váma."
"To bych prosil. Někde se jako srab schovává dokud to samo nepřejde, to sem od něj nečekal!"
"Jo a nebo mu třeba Marco někam zdrhnul, stát se mohlo spoustu věcí!" snažím se přítele bránit.
"To nebudeme řešit. Vás tři chci na dvoře a budete to vyřizovat s lidma. Nikdo si neodveze žádnýho koně, aniž bych to věděl. Je to jasný?"
"Jasný."
Sedneme si do průjezdu a vyčkáváme první přívěsy, které přijedou pro koně. Za chvíli přijda klučina se seznamy koní a majitelů.
Přijíždí první auto. Majitel nás seřve na dvě doby, jako bychom tu stáj zapálili my. Snažíme se ho uklidnit, vysvětlit mu situaci. Nasírá se ještě víc, a že si okamžitě odváží koně. A tak to jde celé odpoledne. Projede kolem nás kvantum lidí a naši svěřenci odjíždí. Obrečíme to skoro víc, než shořelou stáj. Požár samotný je poražen a do akce nastupují policejní psovodi, díky kterým snad zjistíme, co se tu stalo.
"Už jste našli toho Matyáše?" vlítne na nás šéf.
"Sedíme celou dobu tady." pokrčí Jíťa rameny.
"Jo a kolem rozhodně neprošel." přidám si svoje.
"Ale pokud už nikoho nečekáme, tak vemem koně a vyrazíme se po něm podívat." navrhne Michael.
"Tak vyrazte." Zasedne místo nás do průjezdu a převezme si značně prořídlý seznam koní.
"Kdo kam?" chopí se Michael organizace.
"Já bych zajela nahoru k lesu."
"Fajn a ty?"
"Já to asi vemu pěšky kolem ohrad, protože nevim, kde bych teď Briana naháněla a jinýho koně se mi brát nechce."
"OK a já zajedu dolů k řece."
Za chvíli už mizí cvalem v dálce a já se ploužím kolem ohrady, provizorní uzdu v ruce a přecijen vyhlížím Briana, protože moje chůze je zoufale pomalá.
Hvízdám jak na lesy, ale můj drahoušek nikde. Ostatní koně na mě zvědavě koukají, nemaje ponětí, co se honí v hlavě nám lidem a jaké starosti si děláme.
"Potřebuješ svézt?"
"Matyáši, ty pitomče!" utrhnu se na něj.
"Klid."
"Klid? Já ti dam klid... Všude tě hledáme, šéf je nasranej, kam si zmizel a já mam bejt v klidu." snažím se ho sundat ze sedla, abych mu dala řádně najevo, jak moc mě naštval.
"Slez z toho koně, hned!"
"A nechceš radši ke mně nahoru? Trochu se projet?"
"Teď? Víš co se děje tam dole?"
"Jo vim, co se děje tam dole. Až moc dobře to vim." Smutek v jeho hlase potvrzuje jeho slova.
"Ještě se tam nemůžu vrátit. Pojeď se mnou. Kousek. Potřebuju s tebou mluvit."
Natáhnu ruku a nechám se znovu vytáhnout na Marcův hřbet. Krokem a v mlčení se vzdalujeme od ohrady. Začíná se stmívat.
"Tak mluv." ztrácím trpělivost.
"Ono toho zase není tolik co říct. Spíš jsem tě potřeboval nějak dostat do sedla."
"Lháři."
"Kde je Jitka s Michaelem? Byli ste spolu ne?"
"Jo hledaj tě na druhý straně."
"Aha. Řekneš jim, že je zdravim? A že mě mrzí, že jim nemůžu přijít na svatbu?"
"A proč bys nemoh'?"
"Řekněme, že tou dobou budu někde jinde."
"A tim myslíš co přesně!?"
"Že asi jen tak nedostanu vycházky, i když bych hodně přemlouval... ale čert ví koho bych musel přesvědčovat."
"Hele nechceš mi říct, že za ten požár můžeš ty?"
"Ne, to ne."
"Tak mi řekni, co to má znamenat a nehraj si na tajemnýho, nejde ti to!"
"Víš co, necháme toho jo? Pomůžu ti najít Briana, ať se rychlejš doma."
"Najednou ať sem rychlejš doma. Sakra, co se tu děje? Co se s TEBOU děje? Shoří stáj a ty zmizíš a najednou mluvíš, jak kdybys nám měl zmizet ze života. Udělal si to? Zavřou tě? Nebo se chystáš utéct? Co bude? Mluv!"
Neodpoví a tryskem se rozjede zpátky.
"OK, tak mě tam dovezte. Stejně s tebou všichni chtěj mluvit. A jestli si nic neudělal, tak se nemáš čeho bát."
"Ne." Zastaví u hrazení. "Briane!" Spíš šeptá než mluví, ale Brian ho poslechne.
"Jeď."
"Vážně si myslíš, že slezu? Tak to se pleteš, chlapče. Budeš mě muset buď odvézt, nebo shodit."
"Nechci ti ublížit."
"Tak mi neubližuj, to sad neni těžkým, ne?"
"Nezlob se."
Ani nevím jak, jsem na zemi a Matyáš pobídne Marca do běhu.
"Vrať se!"
Vyšvihnu se na Briana a je mi jedno, že nemá sedlo ani uzdu, stejně jako je mi jedno, že tak jezdit neumím. Pobídnu ho proti ohradě. Přenese se přes ní a pustí se za Marcem, je to pro něj hra. ne až tak pro mě, držím se zuby nehty a modlím se, ať nesletím. Stojí u lesa.
"Co to, do prdele bylo?"
"Jeď domů."
"Ty mi nebudeš říkat, co mam dělat!"
"Ani ty mě ne."
"Matyáši." prosím, div nelezu po kolenou.
Vydají se pomalým krokem mezi stromy, mizí mi ve stínech. Jedeme za nimi.
"Au." větve mě šlehají do obličeje.
"Neboj, ještě se uvidíme." zaslechnu ještě jak zašeptá a za chvíli přes šum listí neslyším ani dusot Marcových kopyt.
Vyjedu z lesa a bezhlavě pobídnu Briana k trysku.
"Seš cvok, nebo co?" po pár krocích nás dožene z boku Jitka. "Netvrdilas', že pudeš pěšky? Chceš se zabít?"
"Kam odjel? Viděla si ho?"
"Matyáše? Ani náhodou."
"A kde si byla?"
"Tady kolem lesa."
"Vždyť jste se tu museli minout!"
"Jak minout? Tady nebyl. Ty ses sem tak zběsile přihnala a pak si mi zmizela v tom křoví."
"Protože sem jela za nim."
"Blbost, to bych si všimla, kdyby se tu objevil."
"Já ho viděla. Mluvila sem s nim!"
"A kde je teď?"
"Utek. Mluvil strašně divně. Bojim se, že to udělal on. Že prej nepude na svatbu, že ho nepustí."
"Kde si s nim mluvila."
"U ohrad a pak tady. Chceš mi říct, že si přehlídla velkýho bílýho koně se skoro dvoumetrovým jezdcem??"
"Ne, protože tady nikdo takovej nebyl!"
"Tak sem asi magor!"
"Jo to asi seš. jedem domů. V týhle tmě se tak akorát něco stane."
"Necham Briana v ohradě a někde sem tam odhodila uzdu."
'"Ai se nemam ptát na to, proč?"
"Proč asi, protže sem jela za nim."
"Hele to nám vysvětlíš ve stáji, jo?" Vytáhne z kapsy telefon.
"Michaely? Ji, my jsme ještě u lesa, ale už se vracíme. Přiď k ohradě, jo?" chvíli poslouchá.
"Proč nemůžeš? Jo dobře. a vysmrkej se, místo abys popotahoval." opět odmlka.
"Jo dobře, nic nevim, tak promiň. Už jsme na cestě."
"Co si zjistila?"
"Vůbec nic, krom toho, že se muj snoubenec asi neumí vysmrkat a zase má rýmičku."
"Cože?"
"Ale nic, jen pořád popotahoval a huhňal jak z plnym nosem a že nikam nemůže přijít."
"Hm, supr. To si vyřiďte doma jo."
"Promiň. Hele, Matyáše najdem. On se sám vrátí."
"Co je mi do něj?"
"Co asi? Jsme všichni slepý?"
"Vykašli se na to. Jedem, na tvoje zvrácený teorie teď fakt nemam náladu!"
U ohrady nás nakonec čeká celý uvítací výbor. S naprosto pohřební náladou.
"Našli jsme ho."
"Kde je, ať ho můžu zabít."
Michael zakroutí hlavou a po obličeji mu začnou téct slzy.
"On to udělal viď?"
Opět žádná odpověď. Trochu ho chápu, taky bych nechtěla bráchu žháře.
"Miku, klid, to bude dobrý. Třeba to tak neni."
Lukáš nás odvede stranou.
"On to neudělal. Aspoň se teda k tomu přiznal ten malej parchant, co tu běhal celý dopoledne. Víš, kterýho myslim? Plet se pod nohy a pořád chtěl něco dělat?
"Jo a co se teda děje?"
"Prej viděl nějakýho hrdinu ve filmu, jak zachraňuje koně a chtěl si to zkusit."
"A co s tim má společnýho Matyáš?"
"Vypadá to, že byl u Marca v boxu a viděl co se stalo."
"A?"
"No a ten malej parchant ho tam zavřel, asi aby to nikomu neřek."
Jitka začne brečet, já nechápu.
"To je pitomost. Já ho viděla. Mluvila sem s nim, před chvílí."
"To těžko. Udusil se tam."
"Ne! teď mě vezl na Marcovi, nejsem přece cvok."
"Marco byl celou dobu uvázanej tamhle ve výběhu, našli ho tam, když jste odjeli. Ráno ho tam Matyáš odved a šel mu čistit box. Co se stalo dál sem vám teď řek." i Lukáš přemáhá slzy.
Dosednu na ohradu a začne mi docházet, co se mi Matyáš snažil říct tím, že nebude mít vycházky. Jsou místa odkud se nedá odejít. Ani bráchovi na svatbu. Velký bílý kůň přejde až ke mě a položí mi hlavu na rameno.
"Ale ty si to pamatuješ, viď?" obejmu jej a opřu si obličej o jeho krk, abych zkryla slzy...
Žádné komentáře:
Okomentovat