Díky tomuhle jsem odmaturovala a získala druhé místo v literární soutěži Polibek Múzy. Dodnes nevím, zda to je dobře, či špatně, nicméně je to tak.
Drahý příteli,
právě jsem došla domů a tak jako každý den moje první cesta vedla k počítači, který jsem již zcela automaticky zapnula. Zdá se, že už bez něj nemohu ani chvíli vydržet, jakoby snad jeho procesor byl součástí mého mozku. Ale znovu si svoji závislost ospravedlňuji potřebou kontaktu s okolím, protože den za dnem trávím sama v tichém pokoji, uzavřená na maloměstě, kde nemám jediného opravdového přítele. Ale oba víme, že jsou to pouhé výmluvy. Existují tisíce věcí, které bych mohla dělat místo sáhodlouhého vysedávání před svítící obrazovkou, která mě hypnotizuje v řádcích problikávajícími pixely. Myslíš, že už je to příznak závislosti, před kterou mě pořád varuje moje matka?
Víš, normálně bych ti tuhle svoji "úvahu" poslala e-mailem, tak jako to dělám pokaždé, ale selhala technika. Modem blikl a umřel, pravděpodobně ho již omrzelo ležet pod psacím stolem pod tlustou vrstvou prachu, který z něj léta nikdo nesetřel. Snad mu tak jako mě chyběl zvuk lidského hlasu a dotek přátelské dlaně, a tak se rozhodl spáchat demonstrativní sebevraždu, aby upoutal trochu pozornosti. Nebo snad jednal v mém zájmu? Zemřel pro vyšší dobro, kterým je mé zdraví? Nevím! Nevyznám se ve smotku drátků, které vyplňují jeho malé modré tělo, nerozumím zprávám, které mi posílají dvě zelené diodky, které do tmy svítí jako kočičí oči. Ať už se ale stalo cokoliv, jsem za to ráda. Ne snad proto, že bych si s tebou dnes nechtěla povídat, ani protože se stydím poslat ti ony slíbené fotky. Jsem ráda, protože jsem si konečně našla čas pro zamyšlení, co pro mě znamenají mezilidské vztahy uvězněné do počítačové sítě a důkladně spoutané datovými kabely fotoaparátů.
Vzpomínáš si ještě na den, kdy jsme se poprvé potkali? Mířili jsme na sebe objektivy svých fotografických miláčků a dříve než jména jsme znali technické parametry svých přístrojů. Asi i proto jsi pro mě byl první den "Ten člověk s foťákem o kterém si můžu nechat jen zdát" a až mnohem později jsem se začala pídit po jméně. Ani nevím, co jsem pro tebe byla já. Ta divná potrhlá zrzka s kompaktem, co ti málem samou závistí oslintala objektiv? A pak, když jsme hledali společné věci, abychom je připevnili na strom přátelství, nenašli jsme žádnou podobnost v oblíbených barvách, nezapomenutelných písních, ani způsobu konzumace banánů a krupičkové kaše, abychom na závěr zhodnotili, že nemáme absolutně nic společného, kromě samotné fotografické činnosti, bez ohledu na využívané prostředky. A v tu chvíli mi to nebylo ani trochu divné. Až do dnešního dne, kdy jsem se začala zamýšlet nad tím, že těžko budu ony pomyslné jiskřičky lásky vysílat přes elektrické výboje fotoblesku nastaveného na redukci červených očí.
A vidíš, teď jsem sama sebe přistihla, že nemám ani zdání, jakou barvu mají tvé oči, vím, že nejsou červené , ale nemám ponětí, jestli se v nich třpytí dvě průzračné modré studánky, svítí jasná zeleň, nebo zda hladí jemnou hnědí. Vždy jsem byla přesvědčena, že si takových věcí všímám a pamatuji si je, ale zřejmě jsem tvoji osobnost nechala zastínit matným černým plastem a několika skleněnými čočkami , které jen tupě zírají před sebe a na jemné povely tvých prstů se otáčí, aby vykouzlily obrázky, jež budu moci později obdivovat. A stejný obdiv bude patřit i tobě za to, že si dokázal zachytit okamžik, na který budeme rádi vzpomínat, až se usadíme před monitory počítačů a budeme sledovat prezentaci obrázků s čísly místo názvů . Ale obávám se, že až ten čas nastane, jen těžko budu z hlavy dolovat, co se to událo na obrázku 100_2529.JPG. Bude pozdě litovat, že jsem ho zapsala jen do paměťové karty, kterou jsem mylně považovala za trvanlivější, než svoji vlastní paměť, kterou mi nadělila příroda. Již se nemohu vrátit a znovu si užívat atmosféru brontosauřího víkendu, kdy jsme jako upíři a vlkodlaci běhali po Točníku a hledali pomateného Kvestora. Nezbývá mi, než sledovat problikávající fotografie a doufat, že příští stisknutí spouště zvládne uložit informaci nejen do samotného fotoaparátu, ale že ji nechá prostoupit objektivem až k mým očím, mozku a srdci, i když je mi jasné, že s tím biologové nebudou souhlasit.
Právě jsem zvedla hlavu od papíru a z levého rohu monitoru se na mě usmíváš ty. Teď už vidím, že tvé oči jsou šedomodré a znovu si uvědomuji, jak moc je počítač otupující. Každý den sleduji koláž, jejíž součástí je i tvůj portrét, a ani tak nejsem schopna si ho představit. V tichu kolem se teď snažím pro změnu vytvořit iluzi tvého hlasu, marně. Pro připomenutí si pouštím video, na kterém nám předvádíš základy první pomoci. Dvě minuty sleduji každý tvůj pohyb a čekám na těch pár slov. Text znám, ale tóny ani melodii si nejsem schopna vybavit. Zavírám oči, abych se nenechala rozptylovat okolím, a konečně tě zase slyším. Video končí, tvůj hlas mi zní v uších. Proklínám se za to, že mi stačí jen sedět v pohodlném křesle a sledovat video nahrané v mizerné kvalitě. Je to snad částečně dáno i mojí leností, že dovolím krabici plné drátů, která si tiše vrčí na stole, aby mi podsouvala upravené vzpomínky, místo abych se pokusila o návrat v místě a čase za pomoci vlastní fantazie.
Modem právě ožil, kočičí oči zablikaly na pozdrav, trpaslíčci přenášející internetový signál ukončili stávku a začali znovu běhat skrz kabelovou dálnici do počítače a vykreslovat graf zobrazující činnost sítě. Z vodorovné čáry se opět stala křivka života. Včera bych se z toho radovala, protože bych to považovala za další malé vítězství nad technikou, způsobené metodou "vypnout a zase zapnout", ovšem dnes se nezmůžu ani na svoje běžné: "Díky, Eddie." (Tak jsem kdysi v náhlém pominutí smyslů svůj počítač pojmenovala.) V rohu obrazovky právě vyskočilo upozornění, že mi přišel mail. Na tváři mi vykouzlí úsměv a ruka okamžitě vystřelí k elektronickému hlodavci a už se pohledem vpíjím do milých řádek. Ale odpověď dnes nečekej. Budeš si muset počkat, až dojde tento dopis. (v případě. že se odhodlám ho kdy odeslat.)
Jako vždy řešíme moje přání koupit si novou digitální zrcadlovku. Blíží se splnění mého snu a nebo ne? Víš, začínám mít pocit, že dvacetitisícová investice do přetechnizované hračky je zbytečná. Moje fotky znáš a kvalita se nezlepší jen díky vyspělejší technice, kterou chrlí Asijské firmy. Je čas vzít znovu starý Zenit kvalitní sovětské výroby a nejprve si řádně rozmyslet co, a proč vlastně chci zachytit, než vyprodukuji desítky bezduchých snímků. A čas který ušetřím na cvakání spouště, pak mohu trávit s lidmi, které mám ráda. Poprvé si také uvědomuji, že není třeba své blízké fotit x krát za den, protože méně se mi bude stýskat, když jejich táře uložím do svého podvědomí, místo do složek rozmístěných do různých koutů pevného disku.
Právě jsem dost nešetrně zaklapla svůj notebooku. Je to prvně, co jsem se mu neomluvila. Teď jej nepotřebuji, nemusím totiž vyťukávat své city a pocity na chladné klávesnici. Nestačí mi vidět přátele na stovkách fotografií, když ve skutečnosti nemám zdání, jak právě teď vypadají. Je na čase vstát z pohodlného pracovního kouta a vyrazit ven. Loučím se s tebou a těším se, až se znovu někde setkáme a tentokrát to nebude objektiv, kdo se za mě bude dívat. nebude tu mikrofon, který by zachycoval naši řeč a nebude nám nikde v cestě stát trpasličí armáda, která by znechuceně přenášela naše slova. Těším se, až příští rok a odletíme do Indie, kde konečně budu svobodná, zpřetrhám pouta optických kabelů a zapomenu na drátky přitavené k mikroprocesoru. Budeme jen my, stádo brontíků, krása Ladackých klášterů a můj tichý smích bude patřit elektrickému vedení vzdálenému na kilometry od nás.
Mnoho pozdravů ti posílá jedna malá potrhlá a v utopických snech žijící Žvejka
PS: Mám pocit, že dnes nastalo moje malé vítězství nad technikou.
Žádné komentáře:
Okomentovat