Výtah

Inspirováno Samojovým výrokem o našem výtahu... Jooo to byly časy, ještě tenkrát v Bohnicích.

---

"Ten výtah by mohl být námětem pro nějakou Kingovskou povídku. Třeba jak se v něm mění lidi."

A to si neviděl ten, co jsme měli na Opatově, pomyslím si, ale zdržuji se jakýchkoliv hlasitých komentářů. Automaticky se dívám na hodinky.

16:24

Slušný čas.

Honza je ve výtahu první, já jej těsně následuji, zavírám dveře, mačkám tlačítko cílové stanice - 3 patra dolů, k autu, naložit nábytek a zase nahoru a tak pořád dokola...

"Bojíš se?"

"Tebe? Měla bych snad?"

Ten zvláštní záblesk v jeho očích, co to bylo? Moje občasná paranoia v kombinaci s jeho vtipkováním mě zničí. Zadívám se mu do očí, ale nic zvláštního nevidím. Usměju se.

Seš cvok, ženská...

Výtah sjíždí dolů.

"Snad se zase nezasekne, jako když jsme jeli nahoru." snažím se o veselý tón. Přeci ze sebe neudělám blbce hned na začátku. Pohádkám nevěřím, tak proč se pořád pokradmu dívám, co dělá a držím se stranou?

Opět hodinky, jen abych zaměstnala oči - 16:34.

Teď! Zase to podivné zajiskření. Co to bylo? Světlo zářivky, které se odráží na sklíčku brýlí?

Tělo si dělá ce chce. Uhýbám pohledem a sunu se ke dveřím. Za nimi se mihne číslo patra. Už jsme dole?

"Děje se něco?" vykročí ke mně.

"Ne." moje zakňourání rozhodně nezní tak sebevědomě, jak bych chtěla.

"A proč přede mnou utíkáš?" v jeho hlasu zní lehké pobavení.

Skvělý, myslí si, že si cvok... To si to dopracovala!

"Neutíkam, promiň, jen jsem se zamyslela." nutím nohy, aby udělali krok k němu.

16:47

Zdáse mi, jako by se pohyb výtahu změnil. Něco se rozbilo? Nebo už brzdíme v přízemí? Položím ruku na vnitřní dveře výtahu a cítím, jak mě za druhou bere Honza. Přitáhne mě k sobě a téměř odhodí na zadní stěnu.

"Au!" zasyčím uraženě.

Vítězoslavně stojí mezi mnou a dveřmi.

16:53

"Už se bojíš?"

"Čeho? Toho jak si se mnou hraješ? Těžko... Jen příště opatrně prosím."

Propaluje mě pohledem. Kam se dívá? Většina chlapů směřuje do výstřihu, ale on ne.

Co mam tak divnýho na ruce, že to tak poutá jeho pozornost?

Hodinky?

Znovu kontroluji čas. 17:06

Dochází mi to. 3 patra 42 minut.

"Co se děje?"

Co se tady kurva děje?

Couvat není kam. Vykročí ke mně.

"Ne!" zakrývám si obličej rukama v naivní myšlence, že mi to k něčemu pomůže.

Zastavuje se a směje se.

Tak je to přecijen vtip. A hodinky jsou rozbitý, tak dlouho tu nemůžeme být ani náhodou.

Snažím se přes jeho záda sledovat pohyb za dveřmi, ale stojí tak nešikovně, že nic nevidím. Kde jsme?

Další pomalý krok mým směrem a malý prostor výtahu mi nedává šanci k úniku. Záda opřená o stěnu a 3 kroky ke dveřím, které nejdou v pohybu otevřít. Moc nadějné vyhlídky to nejsou.

"OK, už mam strach. Máš radost?" snažím se přistoupit na jeho hru.

Nevěřícně na mě zírá.

Ty oči, co jen je s nimi špatně? Ty krásné hnědé oči.. Hnědé? Hnědé! Tak proč jsou najednou skoro bílé? Hypnotizuje mě pohledem. Klepou se mi kolena.

Vlevo je trochu místa, kdybych byla rychlá... Ale kam bych utekla? Může mě zahánět z jednoho koutu do druhého, jak dlouho bude chtít. Jak dlouho se bude chtít bavit než... Než co vlastně? Co čekám, že udělá?

Jakoby mi četl myšlenky. Začíná hra na kočku s myší. Provleču se kolem jeho levé ruky a tvrdě narazím do dveří. Když je otevřu správně, výtah zastaví a třeba se mi podaří dostat se ven.

Ne. Teď to nepůjde. Je moc blízko. Prosmýknu se kolem něj zpátky ke stěně.

Ten pobavený úšklebek na jeho tváři.

"Fajn. Chceš si hrát, tak si budem hrát!"

Opět ho nechám dojít téměř až k sobě.

Jen co nejdál od dveří, prosím! Dej mi čas.

Ještě kousek. Milimetr, dva, tři... Teď! zavelím si v duchu a už se sápu po dveřích ve sladkém okamžiku vítězství.

Pozdě.

Je za mnou.

A zase se jen směje. Není to žádný nepříčetný smích, jak by se dalo od psychopata ve výtahu čekat. Je to smích člověka, který právě slyšel dobrý vtip.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude k smrti děsit to, že se někdo projevuje zcela normálně.

"Tak jo, hra končí. Tohle už neni vtipný. Co čekáš? Že se tu počuram strachem?"

Ani slovo, jen ke mně natáhne ruce, jakoby mě chtěl vzít do náruče.

"Co chceš? Polibek na usmířenou?"

Kývne.

"Tak na to zapomeň! Vyděsil si mě..."

Hraju si na uraženou.

"A nedělej na mě psí oči, nepomůže ti to!"

Vlastně spíš jsem uražená, dělá ze mě pitomce.

Otáčím se ke dveřím, už stokrát jsme museli být dole, tak kde je probém?

Výtah se stále pohybuje.

17:13

Vzdávám se.

"Mno dobře." otáčím se k němu a lehce se opírám o stěnu vedle řídícího panelu.

Obejmeme se a chystá se mě políbit. Setinu vteřiny před tím stisknu tlačítko zvonku.

Crrrrrrrr!

Ať někdo přijde! Prosím!

Z polibku toho moc nebylo. Jen letmý dotek rtů. Zvonění ho evidentně vyděsilo.

A taky rozčílilo.

Přistávám na zemi pode dveřmi a on odchází do pravého zadního rohu.

Neodvažuji se vstát. Ležím na zemi a tečou mi slzy. Sleduje mě. Neunikne mu jediný můj pohyb. Má radost?

Proč? Co jsem mu udělala?

Výtah konečně s trhnutím zastavuje, dveře se otvírají.

"Děkuji!" otočím se na neznámého zachránce, ale spatřím jen jeho záda, když s hlesitým křikem utíká chodbou pryč...