Každý rok se pokouším spáchat nějaký příspěvek do Polibku múzy, v roce 2009 kdy bylo tématem KOUZLO, to byl tento výtvor, který se mi ovšem nepodařilo včas poslat.
Je to muzeum.
A taky trochu hřbitov.
Místnost ukrytá daleko od lidí.
Nikdo nemůže nahlédnout do temných vitrín, číst jména na náhrobcích. Jen já.
Jsem tu sama, sedím uprostřed a rozhlížím se kolem sebe.
Zdi polepené fotografiemi, police plné nejrůznějších předmětů. Některé zavála vrstva prachu, jiné nesou známky každodenních doteků lidské ruky a jen několik se leskne novotou. A u zdi řada kamenů, na nichž je vyryto po jednom jméně. Však nejen tím se liší. Mají rozličnou barvu, tvar, velikost. Jsou jako lidé, které zde zastupují. Avšak na první pohled se všechno zdá zašedlé, smutné, bez života. Ale není to tak. Stačí se zaposlouchat.
Tik, ťak, tik, ťak, tik... Strop pokrývají hodiny, které měří zvláštní čas. Jejich uspořádání je podobné modelu sluneční soustavy.
Slunce. Žlutý ciferník s velkým S uprostřed hlásá do světa údaj 912 hodin a 54 minut. S každou odtikanou hodinou se o něco zvětší a přibude na něm další číslo. Postupně od sebe také odpuzuje ostatní ukazatele času.
Nejblíže mu stojí Merkur, bílé hodiny se zeleným pruhem. Hodinová ručička již nějakou dobu ukazuje na 3 696.
Další oběžnice (Venuše) se zastavila na stejném údaji, ale její vteřinová ručička sem tam ze zvyku tikne a pokusí se odběhnout někam dál. Nechávám ji, však ona se jednou zastaví.
Země a její satelit Měsíc. Dvoje hodiny, stejného tvaru s modro oranžovým vzorem. Větší z nich ukazují na 4 152 a na menších se dá jako poslední číslo rozeznat 336.
Opět o něco dále nacházím Mars. 2160. Zdá se mi to a nebo se i tady snaží ručička trochu cukat? Vztáhnu k ní ruku a zastavím ji.
Jupiter a jeho 2 064. Počet téměř nerozeznatelný ve změti barev pokrývajících jeho podklad. Ručičky jsou pokroucené a nehybné.
Na Saturn a Uran již ze své pozice příliš dobře nevidím. Vím jen, že Uran má jeden z největších ciferníků tady, a že se z jeho ručiček začíná loupat rez.
Neptun a Pluto jsou velice drobné, jejich opadané ručičky jsem již dávno zametla a vyhodila do odpadků.
Svoji pozornost na moment přesunu k hodinkám, které se pravidelně přesouvají po prostoru. Kometa v mém Solárním systému. Jako jediné jsou digitální a ukazují nulu. A přesně pro tuto svoji výjimečnost mě tolik přitahují.
Vstávám a obcházím své malé království. Prsty přejíždím nashromážděné artefakty. Světlo v místnosti se mění s každou vteřinou, kterou věnuji tomu, či onomu pokladu. Studená modrá, jarní zelená, ostrá rudá, hřejivá žlutá, temně fialová, sladce růžová. Sem tam zazní útržek melodie, či rozhovoru, zavane vítr...
Nakonec vezmu do ruky nádhernou gerberu. V ten okamžik se celá místnost rozsvítí křiklavě oranžovou, která vychází z jejího středu. Promítá na zeď hladinu Vltavy, jež odráží tmavé siluety postav sedících na jejím břehu. Počítají projíždějící tramvaje, smějí se, když ruku v ruce odcházejí do noci. Tento výjev podbarvuje hudba Leonarda Cohena přicházející odnikud a zároveň ze všech stran.
Pohladím okvětní plátky a odložím květinu zpět do vázy. Místnost upadne do své neutrální šedi. Pokračuji v cestě. Tentokrát tasím jekorovou dýku. V namodralém světle svádím souboj s neviditelným sokem. Několik výpadů a dýka mi vypadne z ruky. Uznám svoji porážku a přecházím o krok vedle.
Do ruky mi vklouzne scvrklý kaštan a z jeho útrob se line záznam události:
"Ty chceš můj kaštan?"
"Jo!" odpovím se smíchem a snažím se zachytit hnědou kuličku vyhazovanou do vzduchu, ale on je vždycky o pár vteřin rychlejší.
"A co za to?"
"Dám ti jinej!"
Z kapsy vytáhnu svůj nález z poslední cesty do práce.. "Vidíš, ten je Hradní!"
Prohlíží si jej a potom bez valného nadšení souhlasí.
Já raději svoji trofej ukryji do kapsy, aby si to snad ještě nerozmyslel.
Jak to bylo dětinské, napadne mě. Ale krásné. Nakonec kaštánek vyhodím do vzduchu a nechám jej, aby dopadl zpět na polici, kam patří.
V tu chvíli, mi pod nohama začvachtá bláto a vše se ponoří do absolutní tmy. Mám strach. Slzy se valí jedna přes druhou, nejdou zastavit. Cítím obejmutí okolo ramen, ale nemám šanci nikoho zahlédnout. Kapesníkem mi otírá tváře, šeptá uklidňující slova do ucha. Mám pocit, že se mi na hlavu řítí strop jeskyně ve které stojíme. Strop, který je v nedohlednu, nejen kvůli všeobjímající tmě. "Rozsviť, prosím!" zašeptám a jasný záblesk světla mne ihned vrátí na pevnou kamennou podlahu.
Místnost vyplní jemná vůně a zároveň se vše pokryje krystalky ledu. Iluze mrazem přešlé růže, která si snaží ze všech sil udržet zbytek krásy, se vznáší v prostoru přede mnou. Zavírám oči, nechávám se unášet tou kouzelnou vůní. Začíná hrát hudba. "Sagnite se suncokreti, da na mene sunce sleti, mozda ce me ona videti" * Je listopadová pozdní noc, zima se pomalu hlásí o slovo a my chodíme po Petříně. Dokud nás neupoutá růžový keř. Obdivujeme květ, který tu jistě zůstal jen kvůli nám, aby se stal svědkem naší počínající lásky. A možná i proto, aby nám naznačil, že zmrznout a uvadnout je tak jednoduché. Usmívám se, otvírám oči, naposledy pohlédnu na růžičku před sebou, než se k ní otočím zády.
Zastavuji se před fotografiemi a jednu z nich sundám ze zdi. Kýčovitě zachycená pouliční lampa, dalo by se říct, ale pro mě znamená mnohem víc. Až se mi zatočí hlava ze všech vzpomínek, které se snaží dostat na povrch. Snažím se je zkrotit, seřadit je a prohlédnout si je jednu po druhé, ale jsou moc silné. Silnější než já. Vzdávám to. Utíkám. Tak jako vždycky.
Zabouchnu za sebou dveře a otočím klíčem, který si na řetízku zavěsím okolo krku. Je čas se vrátit do reality a vyrazit posbírat další vzpomínky, které uložím do svého tajného depozitáře, ukrytého v nejhlubších záhybech mého mozku.
*Aca Lukas Suncokreti
Žádné komentáře:
Okomentovat