Hudba života

Moje letošní "hlavní" literární dílo do Polibku. Opět poměrně dobře hodnocené porotou. Na festivalu jako jedno ze tří označeno zlatou samolepkou jakožto dílo stojící za přečtení. I když mě radost udělalo už jiné vyjádření chvíli před tím, takže i kdyby to všichni hodnotili nulou, byla bych spokojená.

Hudba života

Neznám noty, ty tajemné symboly zapsané dle staletých pravidel. Dívám se na ně, ale nedokážu je slyšet. Můžu si jen představovat, co znamenají.

Vidím radostí roztančené elegantní smyčky houslového klíče a za ním desítky na první pohled ledabyle rozsypaných teček, z nichž některé mají zvláštní ocásky. Co mohou znamenat? Snad unášejí posluchače na křídlech fantazie k nebeským výšinám. Nebo je uspávají jako horké letní dny a zase je probouzejí svěžestí podzimních větrů. Některé mohou mrazit v zádech, jako za prosincových nocí a jiné hřát u srdce jako prosluněná stráň na začátku jara. Která z nich je ale která?

Nota celá vypadá jako prázdný kruh. Díra, jež je třeba zaplnit, aby byla úplná. A i půlová nota zeje prázdnotou a jen její vztyčený ukazovák se hlásí o pozornost. „Jsem tady a něco mi chybí. Doplň mě!“ Nota čtvrťová jí slouží za protiklad, ona už svojí výplň našla a stejně tak našla mnoho kamarádek - notičky s praporky, kterými mávají na své čtenáře. „Také jsme tady a je nás hodně. Čti nás, hraj nás, vrať nám život.“

Kousek pod tím se krčí basový klíč jež svým smutným vzezřením tají starost. Vypadá jako nedokončený otazník a možná proto u mě vzbuzuje tolik otázek. Mohou být noty za ním obkreslenými slzami, jež dopadaly na papír? Rozséval jsi tóny do rytmu svého splašeného srdce? A co pomlky? Symbolizují tíživé ticho, které se snažíš svojí hudbou marně zaplašit?

Dívám se na ten prazvláštní zápis citů a emocí. Tenkými linkami notové osnovy se snažíš dát alespoň pomyslné hranice bezbřehému zoufalství a marnému hledání. A do stejných čar vsouváš radost, štěstí a lásku. Občas se mezi sebou zamíchají, jedno přechází v druhé, tak jako v životě. Barvy celého světa přenášíš do černo bíla a přesto jim neubíráš na kráse.

Miluji, když hraješ a necháš tak ty strohé zápisy ožít. Struny se vlní pod tvými prsty, hladíš je s láskou a něhou. Kmitáš smyčcem po strunách a žíně praskají pod tíhou černých myšlenek, jež se snaží prodrat na povrch. A ty se usmíváš. Rozdáváš do světa naději v lepší zítřky. 

Tvé ruce možná jednou přestanou hrát a tužka Ti vypadne z prstů, ale Tvá hudba tu zůstane.

Navěky.